Mytologie

LABYRINT

Prolog

Labyrint není jen pouhé slovo nebo bludiště, ale má bohatý duchovní význam. Cesta ke středu labyrintu symbolizuje vznik, trnitost, komplikovanost, a rozmanitost života, zatímco střed labyrintu symbolizuje smrt a znovuzrození. Přejeme Vám, aby jste na návštěvě v našem Domě služebLABYRINT – ve středu městské části Ostrava Třebovice našli pestrost a rozmanitost společenského, kulturního a sportovního dění, které Vás zrelaxuje a obohatí o příjemné duševní zážitky a povzbudí Vás do dalšího běhu života.

Úvod

Bludiště a labyrinty – znali je už staří Egypťané, ale existovaly zřejmě ještě dříve. Nejvíce se proslavil ten krétský opředený legendami o Minotaurovi. Renomované encyklopedie uvádějí, že labyrint a bludiště znamenají v podstatě totéž. Někteří odborníci naopak tvrdí, že bludiště a labyrint jsou pojmy rozdílné. Podle Uwe Wolffa, autora publikace nazvané Labyrint, mají labyrinty na rozdíl od bludišť poměrně jednoduchý plán. Vchod a cestu, která složitými oklikami a vinutími vede vždy ke středu. Přístup k němu není přímý, cesta spíš vede od středu dál, oklikami, cíl se ztrácí z očí. Labyrint je školou pomalosti, trpělivosti a soustředění. Bývá pokládán za symbol duše či hledání. Bludiště už samou podstatou je jiné. Zrodilo se k pobavení, má mnoho cest a křižovatek a panuje tu princip náhody. V některých bludištích musí mít návštěvník velké štěstí, aby se do centra vůbec dostal. Může zabloudit a úplně se ztratit ve spleti vedlejších a slepých uliček Labyrint patří stejně jako kruh, kříž nebo spirála k prastarým znakům lidské kultury. Je to symbol, s nímž se lze setkat na celém světě; jeho původ však zůstává v podstatě dodnes neobjasněn. To, co dnes běžně považujeme jako labyrint, tedy změť křižujicích se chodeb a slepých uliček, vzniklo teprve před několika staletími. Původní symbol labyrintu však existuje už několik tisíciletí. Je pozoruhodné, že se objevuje na různých místech světa, vzdálených velmi daleko od sebe. Nikdo zcela přesně neví, kde vznikl. Střídavě mu byly připisovány hebrejské, egyptské nebo latinské kořeny. Původ tohoto slova však není objasněn ani dnes. Tajemstvím je zahalen jako původ také jeho tvar. Nejstarší zobrazení labyrintu pochází ze 3. tisiciletí př. Kr., jako tomu je např. u vchodu do skalního hrobu zvaného Tomba del labirinto v místě Luzzani na Sardinii. V Evropě je labyrint úzce spjat s Krétou a mýtem o Minotaurovi. K tomuto bludišti se pojí mnoho bájí, ten podle všeho vůbec neexistoval. Za Minotaurovo obydlí byl pravděpodobně omylem považován královský palác v Knossu, který svým nesčíslným množstvím komnat a propletených chodeb labyrint připomínal. V Asii je za tvůrce labyrintu považován kouzelník Droma, jak se vypravuje v indickém epose Mahábhárata. Křesťanská tradice připisuje jeho původ králi Šalamounovi, který je ztělesněním rozumu a moudrosti. Labyrintické vzorce byly nalezeny i v Peru a v Coloradu (USA). I Vikingové měli symbol labyrintu. Starověký labyrint je většinou tvořen uzavřeným prostorem s jedním vchodem, které ústí do spleti čar, meandrovitě se vinoucích až k nějakému ústřednímu bodu. Spletitá linie je přitom symbolem života, zatímco střed smrt a znovuzrození. Tímto starobylým symbol si posloužila i křesťanská církev. V mnoha středověkých katedrálách tak nacházíme labyrinty na stěnách a sloupech nebo jako dlaždicové vzory na podlaze – někdy tvoří osmiúhelník, jako například v Remeši, většinou jsou však přísné soustředěné, jako je tomu v katedrále v Chartres. Stejně jako většina řeckých labyrintů i bludiště v katedrálách měla pouze jediný vchod na znamení naděje, že pravému křesťanovi nehrozí věčné prokletí, ale dostane se mu vykoupení. Vlastní labyrint pak představuje cestu zkoušek.

Chrámové labyrinty se nacházejí vždy uprostřed západního portálu, který tvoří symbolické rozhraní mezi vnějším světem a domem Božím. U většiny z nich je také vchod do labyrintu situován západním směrem. Věřící, který sledoval zákruty labyrintu musel přitom urazit značnou vzdálenost. V labyrintu katedrály v Sens, který měl průměr deset metrů, bylo třeba ke středu urazit nejméně dva tisíce kroků. V 16. století se začal prosazovat nový způsob zobrazováni labyrintu; přitom se změnila nejen jeho konstrukce, ale také jeho základní idea: labyrint od té doby sloužil jako příhodné místo rozptýlení a meditace. Objevila se především trojrozměrná bludiště ze zdí a keřů s propletenými, křižujícími se cestami, na nichž člověk mohl rychle ztratit orientaci a zabloudit. Tato novodobá podoba labyrintu neměla střed, k němuž by se mělo směřovat; šlo v něm spíše jen o to jak najít klikatými stezkami správnou cestu k východu. První labyrinty tohoto typu byly zbudovány v parcích královských zámků ve Francii a Anglii. Jedním z nejslavnějších parků je park ve Versailles. Symbol labyrintu se objevuje v kulturách celého světa a to nezávisle, je mu přisuzován archetypický význam bludnosti, složitosti a zároveň smysluplnosti související s obrazem životních cest.Slovo labyrint pochází z řec. labyrinthos – labrys, což je výraz označující dvojsečnou sekyru, která byla symbolem lunárního božstva na Krétě. Objevuje se v obměnách v nástěnných malbách, keramice i ve skulpturální tvorbě.

Labyrint je komplexní symbol řádu, ovládající mnohost bludných životních cest, může být plánem, budovou, neohrazenou cestou, cestou obklopenou břehy nebo ploty, tancem nebo hrou. Často je umístěn pod zemí, v temnotě.Labyrinty se objevují v různých podobách, obvykle jsou dvojího druhu. A sice labyrint v rovině, s jedinou cestou vedoucí přímo ke středu, bez volby, zmatení či záhady. Problém je v jeho délce a směřování, když je středu nejblíže, cesta se stáčí a cestovatel se ocitá opět na okraji, aniž jde dvakrát touž cestou, přesto vždy zdvojnásobí svou trasu. Další typ představuje labyrint v několika rovinách, který je ustaven tak, aby mátl a stavěl před hádanky, obsahuje slepé uličky a vyžaduje znalost klíče nebo řešení úlohy. Symbolika labyrintu se vykládá různým způsobem jako návrat do středu, znovuzískání ráje nebo dosažení poznání po zkouškách. Představuje iniciaci, smrt a znovuzrození a obřady přechodu z oblasti profánní k sakrální. Poodkrývá tajemství života a smrti, životní cestu obtížemi a iluzemi světa ke středu v podobě osvícení nebo nebe. Znamená též přezkoušení duše, pouť nebo únik do světa, do něhož vstoupíme-li, není snadné opět najít cestu ven.Znamená také nebezpečí, obtíže a osud. Labyrint je také vykládán jako symbol matky Země. Symbolizuje svět jako danost, nevyzpytatelnost, pohyb a obtíže. Nepřetržitá nit procházející labyrintem znamená věčnost, nekonečné pokračování, je provazcem vedoucím do nebe, na němž jsou všechny věci navlečeny a na němž závisejí. Labyrint je symbolem, jenž zabraňuje vstoupit tím, že vstup znesnadňuje a drží potom ve vězení, protože je obtížné najít východ, pouze ti, kdo získali zkušenost a nezbytné vědění, mohou nalézt střed, ti, kdo to zkoušejí bez příslušného vědění – vedení, zbloudí. Jako cesta ke skrytému středu je labyrint spojen s hledáním ztraceného slova, svatého grálu, úniku ze sansáry nebo z působnosti karmy. Labyrintové tance a hry symbolizují obtížnou cestu od narození k smrti a znovuzrození, střed je místem smrti i znovuzrození, vcházení i vycházení, klesání a stoupání, sestupu do hlubin i výstupu k výšinám. Vejít do labyrintu znamená smrt, vyjít z něj znovuzrození. Labyrint zrození a smrti

Magický kruhový labyrint skrývá řadu tajemství a provází lidstvo už asi pět tisíc let . Jeho nejranější podoby nalézáme kolem Středozemního moře, zejména v Evropě, ale symboly labyrintu najdeme i v Africe, Indii či Americe. S labyrinty se setkáváme v kresbách, ve skalních rytinách nebo kamenných stavbách, ale tímto ornamentem se zdobila i keramika nebo pečetidla. Samo slovo „labyrint“ je řeckého původu a je spojeno s mýty o krétském labyrintu, který vystavěl Daidalos pro krále Mínoa a ve kterém byl uvězněn netvor Mínotaurus. A jaký měl vlastně labyrint význam? V Asii je kruhová forma labyrintu symbolem domu či magického prostoru, který vše živé ochraňuje před mocí zlých sil a démonů. V Indii symbolizuje zrození, tedy cestu dítěte z lůna matky na svět. Na některých tichomořských ostrovech labyrint představoval cestu ke smrti a zároveň znovuzrození. Duše každého zemřelého totiž podle domorodců musela nejprve projít spletitou cestou do země mrtvých, aby se mohla vrátit v jiné podobě zpátky do života. Ve Středomoří byly labyrinty spjaty s oslavou plodnosti a například ve Sknadinávii byly jakýmsi talismanem pro štěstí.Stejně jako svět (lidé, jejich kultura atd.) se vyvíjel také význam labyrintů. Převzali je i křesťané a uzpůsobili svým náboženským cílům a představám. Cesta labyrintem se tak stala cestou ke spáse Podstatou a součástí labyrintů však po celou dobu zůstává světlo a tma, posun vpřed a vzad, protiklad pozitivního a negativního dění a konání. Podle dochovaných indicií bývaly labyrinty využívány při meditacích, při slavnostních přísahách či rituálech. Mají funkci očistnou a léčebnou, rozvíjejí intuici. Prostory labyrintů navíc rezonují na určité frekvenci, což posiluje spiritualismus a umožňují údajně komunikaci s duchovními bytostmi. Někteří lidé chybně zaměňují labyrinty s bludišti. Je mezi nimi několik rozdílů. Bludiště mají řadu cest a křižovatek.. Člověk , který jimi prochází , musí svou cestu volit a leckdy chodí stále dokola , aniž se dostane k cíli. Oproti tomu labyrintem vede jediná cesta. Sice není přímá, ale spolehlivě směřuje do samého středu, tedy v přeneseném slova smyslu – k jádru věci. Proto je procházka labyrintem prospěšná zvláště pro člověka, který hledá řešení nějakého problému a neví, jak se správně rozhodnout.

Labyrint Egypský

Ještě starší než krétské byly labyrinty egyptské. Svědčí o nich kresby na egyptských pečetidlech i zprávy antických autorů. Labyrint v Hawwaře dal zbudovat Amenemhet III. z dvanácté dynastie téměř před čtyřmi tisíci let. Jmenoval se Lamares, Řekové ho ve svých spisech nazývali Labaris a odtud vznikl název labyrint. V antice byl hawwarský labyrint považován za jeden z divů světa. Píší o něm Strabon, Plinius i Herodotos, který jej dokonce oceňuje výše než pyramidy. „Už pyramidy byly pravé divy[8230]“ píše Herodotos, „labyrint ale předčí i pyramidy. Má dvanáct krytých dvorů, jejichž brány leží proti sobě, šest na severní a šest na jižní straně. Z vnější strany jsou všechny obklopeny zdí.“ Podle Herodota měl egyptský labyrint celkem tři tisíce místností. Patnáct set nadzemních a patnáct set podzemních. Herodotos údajně prošel část nadzemních, do podzemních, kde byly hrobky králů a posvátných krokodýlů, vstoupit nesměl. Zbytky tohoto egyptského labyrintu či spíše bludiště objevil v roce 1888 britský archeolog Flinders Petrie nedaleko jezera Moeris u města Crocodilopolis. V hlubinách našel i hrob Amenemheta III., kterého ani složitý labyrint chodeb neochránil před vykradači hrobů.

Labyrint Krétský

Přestože je nejslavnější, známe ho jen z mýtů a pověstí. Archeologické vykopávky jeho existenci nepotvrdily, i když se někteří badatelé domnívají, že mohl být v gortynských jeskyních na Krétě. Podle legendy měl krétský král Minos a jeho žena Pasifae několik dětí. Jednou z nich byla princezna Ariadna. Pasifae se ale oddala býkovi a zplodila s ním syna. Měl lidské tělo a býčí hlavu, proto byl pojmenován Minotaurus (Minos podle krále a taurus znamená býk). Král byl hluboce pobouřen a pověřil svého architekta Daidala, aby vystavěl labyrint, v němž Minotaura navěky ukryl. Na rozdíl od vegetariánských býků byl Minotaurus masožravý, a tak mu byli obětováni lidé. Každý rok pro něj dodávalo Řecko sedm mladíků a sedm dívek. Skončilo to až příchodem Thesea, který nestvůru zabil a z labyrintu nebo spíš z bludiště chodeb se dostal díky niti, kterou mu na cestu dala princezna Ariadna.

Labyrint v období Renesance a Baroka

V renesančních a barokních bludištích dostává slovo hravá stránka lásky a dvoření. Byl to prostor pro smyslové podněty, hry na fanty a škádlení. Na rozdíl od labyrintů nevyzývají bludiště k meditaci ani sebepoznání. Vyrůstala v zámeckých parcích – například ve Versailles, Schönbrunnu, Chantilly, Heidelbergu i jinde. Většinou byla vybudována z houští keřů či stromů a středem byl Venušin pahorek, jezírko, altánek nebo věž s točitými schody. Barokní nepřehledné bludiště poskytovalo ideální úkryt mileneckým párům. V jeho slepých uličkách a úkrytech vyhledávala šlechta erotická dobrodružství. Podle pověsti skrýval například anglický král Jindřich II. svou milenku Rosamundu v podobném bludišti před útoky své manželky Eleonory Akvitánské. Francouzský král Ludvík XIV. nechal vyzdobit své bludiště ve Versailles, které se bohužel nedochovalo, fontánami a sochami. Zahradní architekt Le Notre si tehdy vzal za předlohu skulptur postavy Ezopových bajek a jednotlivá zvířata představovala různé charaktery. U vchodu do bludiště vítaly návštěvníky dvě sochy Ezopova a Amorova. Nejstarší bludiště na světě vytvořené z živých plotů keřů a stromů vzniklo v britském Hampton Court v letech 1689 až 1694 pro pobavení krále Viléma III. Oranžského. Původně bylo z habrových alejí a plotů, ty byly později nahrazeny cesmínou a ještě později různými druhy stromů a keřů. Jedna z nejzábavnějších historek vztahující se k tomuto slavnému bludišti pochází z pera Jeroma K. Jeroma v románě Tři muži ve člunu o psu nemluvě. Ve viktoriánské době vznikaly v Anglii desítky podobných bludišť. Dá se říci, že bludiště jsou anglickou specialitou. V současné době je jich v Británii více než sto.

Labyrint a minulost

Labyrint je v hinduismu symbolem ochrany středu a také buddhismus pokládá labyrint za magicpsánaký ochranný prostor. Symbol labyrintu najdeme i u předků jihoamerických indiánů kmene Hopi, kteří nazývali labyrint Matkou zemí. Na Tichomořských ostrovech, například na Tahiti, jsou dodnes lodi zdobeny symbolem labyrintu na ochranu proti špatnému počasí a bouřím na moři. Také skandinávští rybáři kdysi procházeli kamenným bludištěm v naději, že si podrobí počasí, zajistí dobrý úlovek a klidnou plavbu. Ve Skandinávii je spousta primitivních kamenných bludišť poskládaných z menších či větších balvanů. Nejznámější je Trojeborg u Visby na ostrově Gotland v Baltském moři. Kresby labyrintů se používaly v řadě oblastí jako ochrana proti zlým duchům nebo vlkům. Když symbol labyrintu převzali křesťané, přizpůsobili ho svým potřebám. Cesta ke středu symbolizovala cestu ke spáse duše. Zřejmě nejstarší kostelní labyrint je v bazilice v Orléansville v Alžírsku, nyní v Alžírské katedrále. Pochází z roku 324. Uprostřed jsou velou, písmena slov Santa Eclesia (svatá církev) opakovaná v širokém čtvercovém vzoru. Každá řada má třináct písmen. Také francouzské katedrály například v Amiens či v Chartres mají své proslavené labyrinty. V Chartres má průměr třináct metrů, ale cesta do středu je značně dlouhá, 294 metry. Vine se jedenácti chodbami, má osmadvacet bodů obratu a střed má tvar okvětních lístků. Katedrála v Chartres inspirovala americkou pastorku Lauren Artress z Grace Cathedral v San Franciscu. Ve svém anglikánském kostele nechala napodobit labyrint z Chartres hned třikrát. Jako podlahový labyrint před samotnou katedrálou, jako obraz a jako vzor koberce pro chrámovou loď. Kostelním labyrintem tu procházejí staré manželské dvojice třeba v den zlaté svatby. Vyrovnaná chůze labyrintem působí prý konejšivě na těhotné ženy i dosud nenarozené dítě. Labyrint uklidňuje pacientky nemocné rakovinou. Lauren Artress dokonce založila světovou jednotu poutníků labyrintem nazvanou Veriditas – The World Wide Labyrinth Project. Také v anglických chrámech je řada zajímavých bludišť. Jejich stezky procházeli poutníci často po kolenou. Někdy se jim říkalo Chemin de Jerusalem, jeruzalémské stezky, protože byly jakousi náhražkou skutečné pouti do Svaté země, do Jeruzaléma. Nejmladším kostelní labyrint z roku 1977 je v Německu na odpočivadle schodiště u severního vchodu do krypty kolínského Dómu.

Labyrint a současnost

Koncem minulého století obliba bludišť a labyrintů vrcholí. Vznikají četná bludiště v kukuřičných polích, zejména v Anglii a v USA. Kukuřičná pole jsou k založení bludišť velmi vhodná, protože rostlina dorůstá takové výšky, že i dospělí se do změti chodeb zcela ponoří, ztratí orientaci a o to tu jde. Navíc každým rokem se vytváří bludiště zcela nové, jehož taje návštěvníci neznají, a proto je opět atraktivní. Nejslavnějším současným světovým tvůrcem bludišť je Adrian Fisher. Navrhl už přes dvě stovky bludišť ve dvou desítkách zemí. Jeho labyrinty navštívilo už přes dvacet milionů lidí. Každé jeho bludiště něčím překvapí, je netypické, něčím nové. Jeho první větší zakázkou byl kostelní labyrint s četnými křesťanskými symboly v britském Greays' Court. Následovaly bludiště z křovin, cihel, v trávnících, bludiště vodní, zrcadlová i překážková. Například v mořském parku v Jersey vytvořil největší vodní labyrint na světě. Je to spíš typické bludiště. Jeho stěny tvoří proudy vody, které tryskají do větší či menší výše, někdy mizí a vytvářejí chodbičky, které nikam nevedou. Fisher sám odmítá rozlišovat mezi bludištěm a labyrintem. Při jejich tvorbě dodržuje určité zásady: cesta bludištěm by neměla trvat víc než půl hodiny, protože pak se lidé začnou nudit. Svou podobou by bludiště mělo lákat návštěvníky, ale nemělo by nikdy narušovat ráz krajiny. Už čtyřikrát ve své kariéře vytvořil Fisher největší bludiště na světě, vždy v amerických kukuřičných polích. Do Guinnessovy knihy rekordů se dostalo nové bludiště na britském panství Longleat House vytvořené ze sedmnácti tisíc tisů, jehož cesty se vinou v délce téměř tři kilometry. Architektem byl Greg Bright. Británie tak má nejstarší bludiště tohoto typu v Hampton Court a do nedávna měla i největší. V roce 1998 ho předstihlo bludiště v údolí německé řeky Rhôny délkou cest téměř tři a půl kilometru vysázené ze stálezelených thujových keřů. A jak je to dnes? Údajně obliba labyrintů a bludišť v přírodě klesá. Velkým labyrintem se stává samotný internet a napětí i zábavu poskytují bludiště v nejrůznějších počítačových hrách. Jsou složitější, napínavější, pro mladou generaci zábavnější. Labyrint jako symbol duše a hledání sebe sama mizí, nebo spíš už zcela vymizel. Podobně se ztratil smysl bludiště jako prostředí k erotickým hrátkám. Ve virtuální podobě však nabývají nový smysl. Jsou výzvou k pokoření a dobytí

O labyrintech

Řecká mytologie vypráví, jak mistrovský řemeslník Daidalos, který ve své vlasti spáchal nějaký přečin, musel uprchnout a našel útočiště v Knóssu, metropoli mocné Krétské říše. Mnohá řecká města včetně Athén patřila pod vládu krétského krále Mínoa. Daidalos se stal Minoovým dvorním umělcem. Založil na Krétě svou sochařskou školu a jeho žáci začali poprvé zhotovovat sochy bohů ze dřeva i kamene. Mistr rovněž režíroval představení a sváteční procesí na počest královy dcery Ariadny. Na příkaz krále Mínoa musel Daidalos postavit uprostřed města Labyrint – ponurý palác s množstvím spletitých chodeb a schodišť, místností a sálů, odkud se nikdo kromě jeho tvůrce ne­mohl dostat ven. Mínos usadil v Labyrintu obrovitého netvora Mínotaura, napůl býka a napůl člověka, a nutil své poddané Atéňany, aby každoročně dodávali netvorovi jako oběť sedm mládenců a dívek. Z Atén byl jednou mezi oběťmi přivezen Theseus. Tento hrdina sám požádal o vyslání do paláce, aby mohl Minotaura zabít. V Knóssu spatřila Thesea Ariadna, zamilovala se do něj a rozhodla se, že mu pomůže dostat se z Labyrintu. Podle rady Daidala dala Theseovi klubko nití, které měl rozvíjet od vchodu až do místa, kde byl Minotauros. Theseus obludu zabil, rychle našel východ z Labyrintu a uprchl z Kréty s Ariadnou. Rozhněvaný Minos rozkázal uvěznit Daidala i jeho syna Ikara v Labyrintu. Oba vězni si však vyrobili křídla z peří ptáků a vosku a také uprchli. Ikaros se však vznesl příliš vysoko k slunci, jehož horké paprsky rozpustily vosk a hrdina spadl do moře. Daidalovi se podařilo uniknout na Sicílii. Slovem labyrint se pak nazývaly všechny spletité stavby, komplikované konstrukce, ba i situace. Ukázalo se však, že krétský Labyrint měl své předchůdce už v době kamenné. Na zdech jeskyní z pozdního paleolitu se v Evropě nacházejí kresby zvířat opředených propletenci vlnitých čar připomínajících labyrint. Někteří vědci se domnívají, že pravěký člověk tímto způsobem vyjadřoval své představy o stále se obnovujícím životě, střídání života a smrti v přírodě. Jiní v podobných kresbách vidí symbol království mrtvých.

V třetím tisíciletí před naším letopočtem se v kultuře egejského světa objevila různá zobrazení spirálovitých labyrintů. Na první pohled vyhlížejí jako pouhé ornamenty a ozdoby na stěnách a vázách, sestavené z nejrůznějších čtyřúhelníků, křížů, svastik, apod. Jejich smysl byl podle vědců týž – znázornit koloběh života a smrti. Knósský palác byl však v historii první labyrint v pravém smyslu tohoto slova. Objevil ho r. 1881 americký archeolog William Steelman, provádějící vykopávky na Krétě. Podařilo se stanovit, že obrovský palác byl vybudován kolem r. 2000 před n. I. Nejednou byl poškozen a znovu obnovován, pokud nebyl zcela zničen zemětřesením a požáry. Za sto let existence paláce se v něm vystřídalo mnoho pánů. Každý ho přestavoval podle svého vkusu. Spousta teras, přístaveb různé výšky, chodeb a vchodů, to vše nezasvěcené mátlo a nahánělo jim hrůzu. Krétští vládci však nic podobného neměli v úmyslu. Zemětřesení a jiné katastrofy vedly k ničení palácových staveb, po nichž následovala nesystematická obnova. Původní plány se ztratily a noví majitelé, kteří se často střídali, se mnohdy ani nemohli vyznat v tak velké stavbě se stovkami místností. V roce 1900 našel anglický archeolog Arthur Evans v troskách knósského paláce sál, jehož stěny a sloupy byly po­kryty znakem posvátné dvoustranné sekery (labrys), která byla symbolem nejvyššího boha Dia a jeho dvojí moci: vzít i darovat život. PodIe některých pověstí byl Mínotauros živým zosobněním Dia a byl nazýván Labrys. Podle něho byl pak palác nazván Labyrint. Staří Římané přejali od Řeků i symboliku labyrintu. Mozaikové bludiště se nacházela na podlahách a stěnách bohatých vil. Takové podlahy byly nalezeny v Pompejích i jinde v Itálii. Podobné ozdoby z tohoto období se zachovaly i v Portugalsku, Rakousku a ve Francii.

Minulá epocha vlády Caesara a římských vládců a za dvě tři staletí se s příchodem křesťanství tyto ornamenty začaly měnit. V alžírském městě EI-Asnam se zachovaly zbytky raně křesťanské baziliky z r. 324 našeho letopočtu. Uprostřed mozaikového labyrintu už není hlava býka, ale tabulka z latinských písmen. Klíčem k ní je kříž. Ať se přiloží ke kterémukoli místu tabulky, objeví se slova sancta eclesia (svatá církev). V raném středověku byl labyrint symbolem života, jeho neočekávaných překážek, událostí, obratů. Člověk si musí umět správně vybrat cestu – jedna vede ke spáse, druhá do záhuby. Proto labyrinty až do 9. století zdobily oděvy evropských králů a tak stále připomínaly i těm nejvyšším vladařům trnitost a spletitost životní dráhy, plné bloudění a pokušení. Asi od 12. století se zobrazení labyrintů objevuje na podlahách kostelů. Ještě dnes je můžeme spatřit ve starých chrámech v Itálii, Francii, Británii, Německu. Nejznámější je labyrint gotického chrámu v Chartres. Motiv labyrintu postupně pevně zakotvil ve stavební praxi, např. v 19. století se stal kachlovou ozdobou jednoho z kostelů v Kolíně n. Rýnem. Když se v architektuře evropských měst prosadil moderní styl, začaly se labyrintovými ornamenty vykládat plošinky mezi schodišti. Labyrintová symbolika se objevila v malířství i na ikonách. Převzali ji rovněž přívrženci kabaly. Takzvaná praktická kabalistika měla celý systém zvláštních rituálů, modliteb a výpočtů, pomocí nichž se člověk mohl „vměšovat" do řízení světa i vlastního osudu.

Labyrinty z živého plotu sloužily k zábavě šlechty v mnoha evropských zemích. V Británii se zachovalo osm labyrintů ze zvláštním způsobem střižených trávníků. Nejznámější jsou v nottinghamském a oxfordském hrabství. Ve Francií je nejzajímavější versailleský parkový labyrint. V Petrohradě se tato tradice rovněž ujala. Nejdelší strana parkového labyrintu u paláce Hampton Court v Londýně, který vznikl v r. 1690, měří 170 metrů a jeho úzké zelené spletité kori­dory se táhnou na kilometr. Toto zelené bludiště dlouho sloužilo k zábavě, zvláště turistů, dokud sem v roce 1901 náhodou nezavítal americký zoopsycholog V. Small. Když procházel cestičkami, napadlo ho, co by se asi stalo, kdyby se do takového bludiště vpustila zvířata. Nepomohlo by to lépe poznat jejich chápání? Brzy učinil první experiment, a tak se začalo labyrintu používat pro vědecké účely. Vědci pak vytvořili spoustu modelů, velkých maximálně jako pokoj. Stěny a uličky tvořící čtvercové a trojúhelníkové tvary s úhly do písmene T či U nutí krysy pořádně si „lámat hlavu". Jak probíhá pokus? Krysa má ve spletitých a křivolakých chodbičkách labyrintu najít buď východ, nebo cestu k potravě. Přitom se na ni působí vnějšími dráždidly – světlem, zvukem, elektrickým proudem, pohybem vzduchu, někdy je držena určitou dobu bez potravy nebo vody. Ve všech případech se zkoumají zrniny rychlosti a směru jejích pohybů. V přirozeném prostředí musí živočichové a hmyz často překonávat různé a velmi těžké překážky, zapamatovat si složité cesty. Proto situace v labyrintu není pro ně nějak zvlášť neobyčejná. Tomuto zkoumání byli podrobeni ptáci, myši, opice a dešťovky. Všichni se velmi dobře orientovali – po několika pokusech vždy našli potravu nebo východ.

Zájem vědců o použití labyrintů jako výzkumné techniky je stále velký. Lotyšští ornitologové zhotovili např. originální zařízení, založené na této technice, ke zkoumání orientace ptáků. Je sestaveno ze stejně velkých neprůhledných šestihranů a nedovoluje ptákům vidět nic jiného než nebe. Ptáci pronikají okénky ve stěnách šestihranů a postupně se přibližují ke kraji labyrintu. Jejich chování osvětluje záhadu jarního a podzimního tahu. Labyrint ke zjištění schopnosti orientace ryb zkonstruovali biologové S. I. Glejzer a V. P. Chodorovskij. Skládá se z úzkých chodbiček a rozcestí. Ryba, která se v něm pohybuje, řeší tentýž úkol – zda má plavat vlevo či vpravo. Na základě většího počtu údajů vědci určili, co rybám slouží k orientaci. Vyprávění o labyrintu by nebylo úplné, kdybychom nepřipomněli jeho využití jako hry. To má již dlouhou historii. V 17. století byl v Evropě labyrint populární jako stolní hra. Její jediný exemplář je uložen v Bavorském národním muzeu v Mnichově. V současnosti konstruktéři vytvářejí nové varianty hracích labyrintů pro děti i dospělé. Např. existuje i labyrintová kostka, která vznikla v SRN podle vzoru Rubikovy kostky. Labyrint, který prošel tisíciletími a stal se součástí duchovní i materiální kultury lidstva, stále žije. A je docela možné, že nás ještě svým novým užitím udiví.